Území, na němž se stýká větší množství hranic různých nář. znaků, a vydělují se tak jednotlivá nářečí. ↗Jazykový zeměpis vymezuje hranice nář. jevů ↗izoglosami. Při zobrazení na jaz. mapě je běžné, že různé nář. jevy nemají stejný územní rozsah. Izoglosy vymezující výskyt nář. jevů se na některých místech k sobě přibližují, místy i splývají a vzájemně se prolínají. Vytvářejí se tak širší n. užší rozhraničující pásy, řidčeji též ostré předěly. Teprve jazykovězeměpisná zkoumání prokázala neexistenci ostrých n.h., a tedy i svébytných, čistých nář. v jejich ryzí (ideální) podobě. Reálně tedy existují pouze ↗nářeční jádra, uchovávající nepříliš rozrušený stav. Shluky izoglos ohraničují výraznější a zpravidla i větší nář. celky, a to ↗nář. skupinu a nář. podskupinu. Dial., jejichž územím procházejí izoglosy různých jevů v širokém pruhu, se nazývají ↗přechodová nářečí // přechodná nářečí. V rozmanitosti průběhu izoglos na celém jazykovém území se projevuje „stupňovitá přechodovost od bližších nář. k vzdálenějším na celém jaz. území“ (✍NČD, 1972:14).

Povaha n.h. je na č. jaz. území oblastně rozdílná, jak dosvědčuje charakter a rozmístění základních ↗nář. skupin (pouze jedna skupina v Čechách, ostatní na Moravě a ve Slezsku). V záp. oblastech (zhruba na území Čech) jsou nář. v pokročilém stupni nivelizace, a dnešní hranice nář. jevů jsou zde tudíž rozptýlené. Směrem k okrajům jaz. území, zejména však na východ, zůstávají tradiční jaz. znaky uchovány ve větší míře a nář. rozdílů přibývá (Morava a Slezsko). Izoglosy nář. jevů se zde často shlukují do svazků, a vymezují tak výrazné areály nář. celků s ostrou hranicí, srov. mapy pravidelných regionálních obměn v každém svazku ✍ČJA a kap. Svazky izoglos v ✍ČJA 5 (2005).

Základním hlediskem při vymezování n.h. jsou hláskoslovné nář. rysy. Ty se jako jednotky nejnižšího řádu pravidelně opakují a promítají do hláskové výstavby slova ve všech jaz. rovinách, lexikální (vmor. łúka) i gramatické (vmor. kočkú, nesú).

Vznik n.h.: Z centra svého vzniku se jaz. změna šíří dál, a to zpravidla kruhovitě, v podobě vln (viz ↗vlnová teorie). Během svého postupu buď zcela odezní, n. vyvolá změnu další, která postupuje obdobným způsobem. Územní šíření jaz. změn tak lze nazírat jako „divergentní působení celé stupnice různých center partikulárních“ uplatňujících se „vedle vlivu hlavního jednotícího centra“ (✍NČD,1972:320). Hranice, kam jaz. změna dosáhne, je odrazem působení mimojazykových (extralingvistických) faktorů. Z nich se do č. nář. situace promítají zejména dřívější (feudální) hranice správní, církevní, politické, srov. např. bývalou zemskou hranici č.-mor., jež je současně výrazným lexikálním (truhlář × stolař), morfologickým (vok. sg. pekaři × pekařu), hláskoslovným (mouka × móka) předělem, n. např. bývalé dominiální hranice v č. (✍Cuřín, 1967; ✍Šmilauer, 1969), střmor. (✍Skulina, 1968), vmor. (✍Bělič, 1954) a slez. (✍Kellner, 1949) nář. Významné jsou také kolonizace území (zejm. pohraničních oblastí), srov. situaci v kopaničářských nář. s interferenčními jevy č.‑slk. (↗východomoravská nář.) n. na územích v blízkosti dřívějšího něm. osídlení. Na utváření n.h. se mohou podílet též přírodní podmínky (na č. jaz. území však v menší míře); předěly tvoří např. řeky (Vltava, Labe, Svitava, Morava, Ostravice) n. pohoří (Českomoravská vysočina, Orlické hory, Beskydy). Závažným faktorem způsobujícím rozrušování n.h. a svébytnosti nář. systému je migrace obyvatelstva (dnes ve městech a průmyslových oblastech). Dřívější teze o přímé shodě některých n.h. s někdejšími hranicemi sl. kmenů nebyly prokázány (např. ✍Cuřín, 1967).

Stáří n.h.: K nejstarším předělům náleží svazek izoglos na č.-p. jaz. pomezí (např. reflex ↗metateze likvid; č. krava, młady × p. krowa, młody, diference z 8./9. stol.), zejm. však některé rozdíly lexikální (souvislost mezi okrajovým svč. vrch a luž. wjerch ʻstrop’ n. svč. rež/rejž a mor. a slez. réž (ríž) / rež ʻžito’), starobylé jsou rovněž některé diference morfologické, např. splývání měkkých a tvrdých deklinačních typů subst. v mor. a slez. nář., spadající ve svých počátcích do 12. stol. (↗raná stará čeština). K nejmladším předělům patří linie vymezující neexistenci opozice fonologické kvantity ve slez. nář. (16.–17. stol.). Základní diferenční znaky vydělující hranice ↗nář. skupin (makrodialektů) pocházejí z 14.–16. stol. (↗čeština doby husitské, ↗humanistická čeština). Viz též ↗dialekt, ↗interdialekt, ↗jádro nářečí, ↗enklávy českého jazyka, ↗přechodové nářečí, ↗nářeční skupina.